Axl’s interview with Rolling Stone, April 1992

 

Jeden z nejslavnějších rozhovorů s Axlem Rosem, ne-li ten vůbec nejslavnější. Vznikl v lednu 1992; na veřejnost se dostal v dubnu s Axlem na hlavní stránce. Axl v něm prohlásil tolik zajímavých věcí o sobě (jak se sami brzo dočtete), že si zde zaslouží místo. Některé odpovědi vám vyrazí dech. Pusťte se do toho. Příjemné čtení.

 

Kim Neely

 

N vyjadřuje Nelly a písmeno A Axla

 

Je  to teprve pár minut, co si Axl Rose, rozvalený na podlaze ve svém hotelovém pokoji v Las Vegas, uvědomil nedostatek soukromí. Jako kdyby se to mělo potvrdit, někdo zaklepe na dveře. Rose vstane, jde otevřít a před sebou spatří dvě udýchané, pečlivě nalíčené fanynky, které se nějak dostaly přes ochranku Guns N‘ Roses. „Doufám, že ti je jasný, jak těžký bylo dostat se sem,“ povídá první fanynka. „Jsem tu jenom pro to, že mě sem zatáhla, nejsem žádná velká fanynka Guns N‘ Roses,“ řekne ta druhá.

 

Díky Axlově reputaci, že je horká hlava, by jeden předpokládal, že se Axl naštve nebo se alespoň ušklíbne. Ale Rose vítá hihňající se dvojku jako domovník vítající bandu koledníků. Zve je dál a s úsměvem se vyptává: Žijete tady? Jak se jmenujete? Jak jste zjistili, že jsem tady? Tak postupně zjistí, že se holky vydávaly za „call girls“, aby tak dostaly číslo jeho pokoje z neoblomného recepčního. Rose je opravdu pobaven. Fanynky také. Zdrží se zde bezmála hodinu, Rose je bezvadný hostitel – vypráví vtipy, nabídne jim večeři, dokonce se směje jejich jízlivým poznámkám („Začnete zejtra včas?“). Když odcházejí, připadá jim naprosto samozřejmé vtrhnout bez pozvání k někomu cizímu.

 

Blíží se konec ledna, večer před vyprodaným koncertem a Axl je ve skvělé náladě. Zachytit zpěváka v takové náladě v hodině, na kterou je naplánováno interview, je jako dar z nebes, pokud jste ho zažili i v jiné náladě. Když se Rose cítí pod nátlakem nebo vztekem, mluvit s ním je jako vyhýbat se spršce kulek. Mluví rychle, sotva dechu popadá a i ta nejnevinnější poznámka ho dovádí k zuřivosti. Je to výrazně nepříjemný pocit být s Axlem v jedné místnosti a vidět, jak se mračí nad tím, co jste právě řekli. Přejete si jen, abyste se mohli co nejrychleji ztratit.

 

Ale když na něj narazíte ve skvělé náladě, dokáže být odzbrojující a působivý. Jakmile je uvolněný, zdá se,  že interview pro něj přináší výzvu a je nemožné ho vyvést ho z míry. Řekněte mu, že si většina lidí myslí, že je rozmazlený a on s tím, k vašemu úžasu, bude souhlasit. Zmiňte se o tom, že ho postava nejnovějšího románu Stephena Kinga charakterizuje jako „hovado“ a s nadějí se vás zeptá: ,,Je to dobrá nebo špatná postava?“ Čím ožehavější problém, tím rozhodnější Axlovo stanovisko.

 

Během rozhovoru se Axl vyjádřil k zvlášť ožehavým tématům. Promluvil o Izzym Stradlinovi, který Guns opustil před pár měsíci. Rozpovídal se o nedochvilnosti na koncertech, o bojích s médii, o své pověsti misogyna, homofoba a fanatika. Poprvé také mluvil o svém traumatickém dětství, které hrálo hlavní roli v jeho agresivní povaze. Mluvil o některých značně znepokojivých vzpomínkách na svého biologického otce, které vypluly na povrch díky regresní terapii a také vyslovil vážná obvinění na adresu otčíma. (Roseův pravý táta nebyl k nalezení, aby se k tomu vyjádřil, jeho příbuzní se domnívají, že je mrtvý. Roseova matka a otčím se odmítli vyjádřit.)

 

Když mluví o svých začátcích, Rose ztiší hlas a zamýšlí se, předvede zřídka viděnou zranitelnost, která přiměla Sinead O’Connor jednou prohlásit, že v takové chvíli člověk „chce vzít Axla k sobě domů a dát mu talíř polévky“. Snad více než cokoli jiného je tahle překvapivá atmosféra křehkosti spolu s typicky přecitlivělou povahou a dělá z něj tak neodolatelnou osobnost.

 

V ten samý večer, kdy jsme spolu mluvili, se Axlova sestra Amy zastavila u klece s bílými tygry, které v Mirage Hotel vystavují. Podotkla, že je fascinující, jak takové stvoření může být zuřivé a zároveň tak nežné.

 

„Jako Axl,“ prohlásil někdo nepozorně.

 

Amy se zasmála a uvědomila se, že neúmyslně popsala povahu svého bratra.

 

N: Co si podle tebe lidi v současnosti o tobě myslí?

 

A: Vím, že to je napůl láska a napůl nenávist. Existují lidé, kteří mi opravdu fandí a naopak i ti, kteří mě upřímně nenávidí.

 

N: Cítíš, že by se názor veřejnosti nějak změnil?

 

A: Většina toho, co se píše v tisku, je hodně negativní. Ale zároveň mám dojem, že přibývá víc fanoušků, lidí různého věku, kterým se opravdu líbí, co děláme. V davu je hodně pozitivních pocitů.

 

N: Co říkáš na výtržnosti v St. Louis? Do Rolling Stone přišlo mnoho dopisů, ve kterých lidé píší, že jsou znechuceni tvým postojem a že ti jsou fanoušci ukradení.

 

A: A to je ten důvod, proč došlo k výtržnostem? Tohle říkají?

 

N: Ne. Myslím si, že právě nepokoje v St. Louis jsou tím hlavním důvodem, proč veřejnost změnila svůj názor na tebe.

 

A: Mám takový pocit, že to celé jen a jen padá na mou hlavu, díky tomu, jak to vylíčila média. Nemyslím si, že jsem byl poslední kapkou. Jsem přesvědčený, že ti lidi, kteří se to tam rozhodli vybílit, byli tou poslední kapkou. Máme velký problém s těmi lidmi, kteří byli na tom koncertě. Dali jsem devadesátiminutovou show. Dali jsme jim to, co jim podle smlouvy patřilo, a udělali jsme to dobře. Chtěli víc a mysleli si, že to můžou mít, bez ohledu na to, co se dělo s námi a jak jsme se cítili. Když tvrdíme ,,Vyližte si prdel se St. Louis“, máme tím na mysli ty lidi, kteří to tam zdemolovali. Oni vědí, že máme na mysli právě je – nemluvíme o nikom jiném. Jestli jsem skočil po kameře nebo ne, to není dost dobrý důvod ke zničení toho místa. Bylo oznámeno, že se vrátíme na pódium, ale raději chtěli pokračovat ve výtržnostech, než abychom hráli dál.

 

N: Jedna věc, která lidi vytáčí, jsou pozdní začátky. Proč chodíš pozdě?

 

A: Mám své vnitřní hodiny, a jsem lepší pozdě v noci. Zdá se, že mi nic nevychází pozdě do noci. Je to naše show. Nechci nechat lidi sedět a čekat – to mě vytáčí. Ta devadesátiminutová nebo dvouapůlhodinová doba zpoždění, to je vážně peklo na zemi, protože si přeju, aby na Zemi existovalo něco, co by mě mohlo dostat z místa, kde právě jsem a vím, že nejsem schopný to udělat. Všude chodím pozdě. Vždycky jsem chtěl, aby v mé závěti stálo, že až umřu, objeví se rakev o půl hodiny později a ze strany bude ve zlatě napsáno: SORRY, ZASE POZDĚ.

 

N: Co se děje předtím, než jdeš na pódium? Co tě ve skutečnosti zdržuje?

 

A: Chiropraktik, se kterým na turné pracujeme, mi bandážuje kotníky. Občas se mi během show zvrtne kotník a pořád se to čas od času stane. Mám slabé kotníky. Odjakživa. Dělal jsem přespolní běh a to je jedna z věcí, které se na tom hodně podepsaly. Takže spolupracuju s chiropraktikem. Pracuju také s masérem, protože hodně zatěžuju kříž a to, co dělám na pódiu, to vyžaduje hodně práce při nápravě. Beru také operní hlasové cvičení. V únoru (1991) jsem začal s regresní terapií (druh alternativní hlubinně abreaktivní psychoterapie při níž se mají vybavovat traumatické zážitky z minulosti(dokonce i z předpokládaných minulých životů) s cílem odstranit příčiny starostí, bolestí a trápení v přítomnosti) a je to dost těžké. Mám tím na mysli, že když se objeví nějáký silný citový problém a za čtyři hodiny má začít koncert, musíš přijít na to, jak se s tím co nejrychleji vyrovnat předtím, než se ocitneš v průseru a nezhroutíš se. S vědomím, že musím odvést svoje, se hodně těžko vyrovnávám. Měli jsme koncert ve Finsku a najednou jsem nechápal, proč právě dělám to, co právě dělám. Jen jsem seděl, zpíval Civil War a sledoval svoje rty, zatímco jsem zpíval a díval se na mikrofon a bedňáky a všechno prostě odešlo. To nevytváří moc dobrou show. Jsme tu od toho, abychom to udělali co nejlépe. A pokud to znamená přijít o dvě hodiny pozdě a přitom udělat dobrou show, jsem pro. Beru svou práci hodně vážně.

 

N: Myslíš si, že lidé berou tvé problémy vážně? Někdy si lidé přivlastňují celebrity ne jako lidi, ale spíše jako předměty nebo majetek – obdivovat hudbu nebo umění už dneska nestačí. Lidé potřebují vědět, že jsi jejich majetek.

 

A: Jo, publikum je zvláštní zvíře. Lidé nemají rádi, když jim dávám na vědomí, že nejsem jejich majetek. Někdy nevlastním ani sám sebe (smích).

 

N: Řekněme, že tě na ulici zastaví fanoušek a řekne: ,,Poslouchej, mám všechny vaše nahrávky, ale štveš mě. Jdu na koncert, necháš mě dvě hodiny čekat a já musím zítra do práce. Sereš na mě!“

 

A: Kdybych na fanoušky sral, tak vylezu na pódium a odfláknu to. Vylezl bych na pódium a řekl bych jim, že na ně seru. Seděl bych, zpíval bych falešně a bylo by mi to všechno úplně u prdele. Ale mě na tom záleží a taky mi záleží na sobě. Rozčiluje mě, když lidé říkají: ,,Musím zítra ráno do práce“. Když pro někoho něco děláš, nemělo by ti záležet na čase. Vím, že je to komplikované, ale jít na pódium taky. Omluvám se za to. Chci to vynahradit tím, že přijdu na scénu a snažím se udělat co nejlepší show a snažím se vysvětlovat tak, jak jsem schopen, co se se mnou dělo a proč jsme přišli pozdě.

 

N: Když mluvíš na pódiu o nečem, co tě žere, máš pocit, že publikum bude reagovat stejně, bez ohledu na to, o čem vlastně mluvíš?

 

A: Jasně. Trochu jiný přístup jsem zvolil v Daytonu, v Ohiu. Bylo nám řečeno, že jsme perfektní domácí kapela pro Ameriku podle Davida Dukea (krajně pravicový kandidát na úřad prezidenta USA, člen Republikánské strany, šéf jedné z organizací Ku-klux-kanu). Jděte do hajzlu s Davidem Dukem, nechci s ním mít nic společného. Ptal jsem se na to davu: ,,To si jako myslíte, že jsme rasisti a vy to podporujete? Protože pokud ano, tak jdu domů. Proto tady nejsme.“ Ptal jsem se publika na tyhle věci. Dostalo se mi zajímavých reakcí. Ten způsob, jakým diváci reagovali, byl trochu jiný, než je zvykem. V některých řadách bylo ticho a v některých se zase smáli. Řekl bych, že chvilku přemýšleli.

 

N: Hodně lidí si myslí: ,,Axl je bohatý, slavný a rozmazlený. Neměl by si na nic stěžovat, ale pořád má záchvaty vzteku. Je to rozmazlený spratek.“

 

A: To je pravda.

 

N: Myslíš?

 

A: Někdy jo. Jo, jsem vážně rozmazlený, rozmazluju sám sebe. Snažím se s tím lépe vyrovnat, ačkoli je to pro mě pořád něco nového. Existuje celá řada věcí, na které si stěžuju, ale na které si stěžuje i celá řada jiných, ale ti to nedělají veřejně.

 

N: Jako například?

 

A: Jako když nechám někoho vyhodit ze show, protože dělá bordel a v podstatě ničí koncert. Většina interpretů to řeší tak, že požádá ochranku, aby toho dotyčného vyhodili; snaží se to udělat v tichosti. Já jdu rovnou na věc, přeruším skladbu: ,,Víš co? Vyhodil si svoje prachy zbytečně, vypadni!“ Pokud se mě ta osoba snaží vyhecovat jako: „Tak dělej ty zmrde, nakopu ti prdel“, tak prostě odpovím: ,,Ne, nenakopeš mi prdel, půjdeš domů. Děláme tu show pro dalších 20 tisíc lidí a ty ji nebudeš kazit. Vypadneš.“ Protože kdybych na něj skočil a začal se s ním prát, lidem by se to líbilo.

 

N: Proč máš pocit, že na něj musíš skočit? Nemůžeš ho ignorovat?

 

A: Proč bych ho měl ignorovat?

 

N: Proč bys měl někomu takovému věnovat pozornost?

 

A: Proč bych se tím neměl zabývat? A proč bych se s tím neměl zabývat veřejně? Vyvádí mě to z koncentrace. Nejdu na koncert jen proto, že mám na tu kapelu pifku. Pokud s tímhle postojem jde někdo na naší show, tak prostě říkáme: ,,Nechceme tě tu, jdi domů.“ Chci tím říct, že pokud někoho vyhodíš z večírku ve svém domě a někdo přijde na tvou party jen proto, aby ti řekl, že to stojí za hovno, řekneš jim, aby se ti ztratili z očí. Když jsme na scéně, je to náš dům a fanoušci jsou naši hosté. Byl jsem nařčený z toho, že mý hovno nesmrdí. Ale smrdí a někdy možná víc než většině lidí. Neuznám svou chybu dokud se neukáže, že jsem se mýlil. Jen protože si někdo jiný myslí, že má pravdu, tak to neznamená, že mi dokázal, že jsem se spletl.

 

N: Nedávno jsi mi povídal, že nesnášíš živé vystupování.

 

A: Tím jsem měl na mysli, že je to skutečně podivná práce. Neříkám, že špatná, ale taky netvrdím, že skvělá. Víš, je to typ práce, při které je zapotřebí atletika. Mám tím na mysli, chceš vystupovat každou noc a skákat jak auto? A musím to dělat? Je to tvá práce. Neubírá to na upřímnosti nebo poctivosti, ale je to práce. A někdy bych raději dělal něco jiného.

 

N: Očividně ti to ale musí něco přinášet, když to děláš. V čem tě to obohacuje?

 

A: Uvolňuju energii. Být schopen vyjádřit sám od sebe, co jsem si vybral. Je v tom určitá hrdost, v tom slova smyslu, k čemu byl člověk předurčený. Někdy je v tom náznak komunikace mezi tebou a někým jiným, s kým jsi nebyl schopen mluvit. Když jsem měl jednou mizernou náladu, přišel za mnou Matt (Sorum, bubeník GN’R v letech 1990 – 1997), položil mi ruku na rameno a povídá: ,,To bude dobrý, kámo.“ Tyhle malinkaté drobnosti jsou vskutku zvláštní. S novou kapelou a novými lidmi jsem se poprvé cítil opravdu jako doma. Dříve to bývalo nás pět proti celému světu. Dnes jsme kousek toho světa přitáhli mezi nás. První večer, když jsem hrál s novou kapelou, jsem seděl za pianem během November Rain, díval jsem se kolem a byl opravdu šťastný, že jsem součástí toho všeho.

 

N: Mluvila jsem s lidmi, kteří mi tvrdili, že měli raději kapelu ve složení z Appetite. Rozšířili jste se o dechovou sekci, sboristky a druhého klávesového hráče – koncerty jsou nyní na mnohem profesionálnější úrovni a vybroušené.

 

A: Nemám dojem, že by to ztratilo cokoli ze své energie. Naopak, nyní je v tom mnohem více energie. Myslím, že lidé předtím viděli potenciál.

 

N: Existují puristé, kterým se více líbí to prvotní nasazení, jaké měli Sex Pistols a ze začátku i Guns.

 

A: Jasně. Jsou lidé, kterým se líbí nějaká holka, která měla před 10 lety ten samý účes jako teď. Rozumím tomu. Hodně tomu rozumím. Ale my rozvíjíme náš potenciál, a je to naše věc. Četl jsem, že kdysi se David Bowie vyjádřil v tom smyslu, že „Pink Floyd pro něj byli Syd Barrett“. Možná jo, ale to mám popřít všechno, co Pink Floyd udělali po něm? Určité prvky naší hudby a našeho vystupování a našeho postoje jsou stále stejné, ale nejsme těmi samými lidmi, kterými jsem byli před několika lety. Možná, že by pro puristy bylo nejlepší, kdybychom zemřeli nebo se rozpadli. Pak by si to uchovali v paměti tak, jak by sami chtěli.

 

N: Ještě jsme nemluvili o Izzym. Proč odešel?

 

A: Pokud chceš dostat jasnou odpověď, tak se zeptej Izzyho. Moje osobní přesvědčení je to, že Izzy nikdy nechtěl nic tak velkého. Byly zde určité povinnosti, s kterými Izzy nechtěl mít nic společného. Nechtěl pracovat v podmínkách, které jsme já a Slash pro nás stanovili.

 

N: Můžeš mi dát nějaký příklad?

 

A: Nechtěl natáčet videoklipy.

 

N: Řekl proč?

 

A: Prostě ho to nebavilo. Dostat Izzyho k práci na jeho vlastních skladbách na tomle albu (Use Your Illusion I a II) bylo jako trhání zubů. Když to měl Izzy hotový na 4 stopách, tak to pro něj končilo. Chci tím říct, že se mi takové nahrávky líbí, ale zničilo by nás, kdybychom vylezli s garážovou nahrávkou. Lidé chtějí co nejkvalitnější nahrávku. Bylo skutečně těžké zapracovat do toho Izzyho, dokonce na jeho vlastním materiálu. Izzyho skladby se dostaly na nahrávku, protože jsem je tam chtěl mít, Izzymu to bylo jedno. Jestli si lidé myslí, že Izzyho nerespektuju nebo neuznávám jeho talent, tak se bohužel mýlí. Byl to můj přítel. Neměl jsem vždycky pravdu. Někdy jsem se sakra spletl a Izzy byl jediný, který se mi snažil pomoc nalézt pravdu. Ale od samého začátku jsem chtěl být co nejlepší, ale to nebyla Izzyho touha. Myslím si, že je připraven dělat to jako X-Pensive Winos (kapela Keitha Richardse) Takže se možná na světě objeví další sakra úžasná kapela. A jsem si jistý, že se budu snažit získat jejich nahrávku jako kdokoli jiný.

 

N: Může se někomu vyčítat nezájem o dělání něčeho, v čem se necítí příliš dobře, pokud by to tak cítil?

 

A: Ne, v žádném případě. Ale můžu někoho vinit, stejně tak jako může vinit on mě, že se zachoval jako kretén. V komiksu se praví, jak Izzy ke mně přijde a říká: „Víš co, necítím se připravenej.“ A já odpovím: „Jo a ještě jsi vyděšenej, kurva.“ Takhle se to neodehrálo.

 

N: Jak to tedy bylo?

 

A: Natáčeli jsme videoklip k Don’t Cry a měl tam být. Místo toho poslal krátkou, chladnou zprávu a neukázal se. V tom dopise stálo: „Mění se to a to, možná s vámi pojedu v lednu na turné.“ A byly tam směšné požadavky, které jsme nehodlaly splnit. Mluvil jsem s Izzym po telefonu 4 a půl hodiny. Chvílemi jsem brečel, chvílemi úpěnlivě prosil. Dělal jsem všechno možné, jen abych ho v kapele udržel. Navíc byly ve smlouvě určité požadavky. Pokud by pracoval tak jako za starých časů, nevydělal by si tolik peněz. „Nedostaneš stejný podíl“. Slash a já jsme dělali strašně moc pro to, abychom udrželi pozornost a energii publika. Jdeš na pódium s tím, že „je to opravdu těžký, musím se do toho dostat a dělat to, ale tamten tady jen tak stojí pro nic za nic“.

 

N: Ale je v tom určité charisma. Byla to jedna z příjemností kolem Guns N‘ Roses. Na pódiu bylo pět zcela odlišných osobností.

 

A: To je v pořádku. Ale když ten chlap vstává každý den v půl sedmé ráno, jezdí na kole, motocyklu a pořizuje si modely letadélek a věnuje veškerou svou energii něčemu naprosto jinému a to, co vyvádíme na pódiu, vyžaduje 100% naší energie, začne tě to štvát. Doufám, že se Izzyho nové album povede. Ale zároveň si říkám: ,,Proč ho nemohl dělat s námi?“ Neudělal by nic.

 

N: Takže jsi na něho naštvaný kvůli tomu, že nechtěl být tím, čím jste chtěli, aby byl?

 

A: Ne. To není ono. Jsem na něj naštvaný, protože odešel zasraným způsobem a snaží se chovat, jako kdyby bylo všechno v pořádku. Vkládá svou důvěru lidem, které já osobně pokládám za své nepřátele. Jako například Alan Niven (dřívější manager GN’R), který je myslím jeho manažerem. Nepotřebuju Alana Nivena, který ví o Guns N‘ Roses hovno. Každý člověk má dobré a špatné stránky a z Alana se mi dělalo špatně z toho jeho rozhodování. Je to jako: ,,Pokud jsi zapletenej s těmihle lidmi, nemáme se s tebou o čem bavit“.

 

N: Pojďme dál. Spostu novinářů hořekovala nad smlouvou, kterou Guns N‘ Roses uzavřeli před turném. Cítili, že chcete získat kontrolu nad vším, co se o kapele píše. Myslím si, že si na to tisk oprávněně stěžoval.

 

A: Jo, ale mám takový pocit, že nepochopili, o co nám jde. Snažili jsme se omezit naši publicitu. Je námi doslova přepublikováno. Snažili jsme se taky roztřídit ty parchanty od lidí, kteří byli v pohodě. Pokud se to rozhodneš podpořit a podepíšeš ten zatracený cár papíru, tak pak jsme v klidu, protože víme, že se nás nebudeš pokoušet posílat do hajzlu. Objevili se lidé, kteří souhlasili s podpisem a pak jsme jim řekli, že to nemusí dělat.

 

N: Dokázal bys pochopit reportéra, který by vás nechtěl pošpinit, ale přesto by to odmítl podepsat?

 

A: Nevím. Možná jen, kdyby si mysleli, že chceme, aby všechno vypadalo skvěle.

 

N: To je právě to, protože tam smlouva vám dala finální právo konečného schválení všeho, co o vás chtějí napsat ti, kteří podepsali.

 

A: Takhle to necítím. Chci opravdový příběh. Nikdy jsem nechtěl „Stevena Adlera na prázdninách“. Chci „Stevena Adlera ve zkurvený léčebně.“ (bubeník Adler byl z kapely vyhozen kvůli nekončící závislosti na drogách) Chci realitu. Možná bych ji raději viděl o něco optimističtěji, ale vždycky jsem se víc zaměřil na realitu skutečnosti, protože to je to, co chci o kapele číst. Vidím, kde to může vypadat tak, že jsme chtěli aby se o nás psala jen holá pravda. Ale také to bylo o tom pokusit se najít způsob, jak vyjít s určitými metalovými magazíny. Existuje celá řada dětí, které je sbírají, ale raději bychom chtěli, aby měli opravdový příběh než nějakej prolhanej zasranej příběh. Nedělal jsem interview s Hit Parader nebo Circus tři nebo čtyři roky.

 

N: Jednou jsi řekl, že nevěříš novinářům, že otisknou přesně to, co jsi řekl.

 

A: Jo. To, co otisknou, není tak špatné. Je to o tom, že tam vloží nějaké slůvko, které jsi ve skutečnosti vůbec neřekl. Třeba Slash prohlásil něco jako: „No, provedeme pár změn a uvidíme, co se stane“. To by Slash nikdy neřekl a připadal si jako debil, když to viděl. Když se ohlídneš nazpátek a přečteš si to, nemusí to být tak špatné. Ale my víme, že bychom hned vypadali lépe, kdyby tam stálo přesně to, co jsme prohlásili. Myslím, že co se týče lhaní, tak mám čistý trestní rejstřík.

 

N: Když jsi naposledy koncertoval v New Yorku, zkritizoval jsi recenzi Jona Parelese v New York Times a pozval jsi ho na pódium, aby si o tom s tebou prohlásil. (Pareles psal o prosincové show GN’R v Madison Square Garden, kde prohlásil, že publikum bylo „překvapivě chladné“. Pareles byl Axlem pozván na nadcházející show, aby „vysvětlil davu, proč se jim to nelíbí“.)

 

A: Ve skutečnosti jsem si s ním chtěl jenom sednout a pohovořit o tom. Nechystal jsem se z něj udělat kreténa.

 

N: I tak by ale nevkročil do minového pole. Bez ohledu na to, co prohlásil, publikum by ho vypískalo a tebe by oslavovali.

 

A: Neměl zkrátka odvahu na to, aby obhájil to, co napsal a ukázalo se, co je zač.

 

N: Spousta lidí tvrdí, žes to byl právě ty, kdo neměl odvahu, jinak bys ho nepozval na pódium. Proč jsi mu nezavolal a nevyřídil si to s ním osobně na neutrální půdě?

 

A: Nehodlám vydělávat pro New York Times peníze. Byl to hnusný článek. Pravá ukázka sračkové žurnalistiky. Mohl klidně napsat: „Osobně se mi show nelíbila. Myslím, že to podělali.“ To je v pohodě. Jo. Klidně si můžeš myslet, že jsme to podělali nebo že jsem kretén. Ale nezkoušej tvrdit, že si to vůbec nikdo neužil.

 

N: Nemohl to prostě napsat tak, jak to viděl?

 

A: Potom to je ovšem člověk s važnými, zkurvenými problémy a nemá žádné právo o nás takhle psát. Na GN’R teď chodí jiní lidé než dřív. To nepochopil. Většina lidí, kteří na Guns chodili před lety to nechápe, ale cítí to. Užít si je pro lidi, kteří jsou většinu svého života nespokojeni, nepochopitelné. Pokud opravdu nepoznáš, kdy je hezká doba, tak je čas na píchání.