ROGER WATERS - 16. dubna 2011, 02 arena, Praha
Velkolepý příběh s názvem The Wall
Největší hudební událost roku 2011 v České republice proběhla ve dvou dnech, 15. a 16. dubna v O2 areně. Následující řádky se budou týkat druhého koncertu, ačkoliv se jednotlivé show v zásadě v ničem neliší. Oba koncerty byly beznadějně vyprodané spoustu měsíců dopředu; to není vůbec žádné překvapení, jelikož o The Wall je enormní zájem po celém světě. V Severní Americe a Mexiku se prodalo 99% všech vstupenek! The Wall je zkrátka tak důležitou a velkou událostí, že si ji žádný, byť jen sebemenší fanoušek Pink Floyd/Rogera Waterse, nemůže nechat ujít.
Pojďme ale k sobotnímu koncertu. Celý příběh hlavní postavy Pinka začíná skladbou In The Flesh? Waters se nejdříve pozdravil s diváky, potom mu jeho „asistenti“ připravili kožený kabát s nášivkou vlajky se skříženými kladivy na levém rameni a černé brýle. A mohlo se začít. Při této písni se na scéně objevilo několik vojáků, z nichž každý držel v rukou velkou vlajku se zkříženými kladivy. V závěru tohoto songu se vyřítilo z kruhu, které bylo uprostřed scény a sloužilo rovněž jako projekce, střílející letadlo a poté začaly od jednoho konce pódia k druhému tryskat ohňostroje. Po The Thin Ice následoval jedničný trojlístek v podobě Another Brick In The Wall Part I, The Happiest Days Of Our Lives, při níž se na scéně objevila obří nafukovací postava učitele a Another Brick In The Wall Part II. V poslední zmíněné skladbě se o hlavní slovo přihlásil dětský sbor, kterému patřila druhá polovina písně. Na dětech bylo jasně vidět, že si své vystoupení užívají a jsou nesmírně šťastní, že se mohou před fanoušky předvést. Byli zkrátka výborní a zanechali v divácích velký dojem. Na konci skladby jako jeden muž se děti seřadili před učitele a prstem na něj začali ukazovat.
Roger Waters prohlásil, že „je šťastný, že tu dnes může být“. Následovala skladba Mother doprovázená další nafukovací postavou, tentokráte matky, jenž si změřila publikum přísným pohledem. Když Waters zpíval část textu „Should I Trust The Goverment?“, na pravé části rozrůstající se zdi se objevila odpověď ,,No Fuckin‘ Way“ a na levé části si fanoušci mohli přečíst český význam této věty, tedy „Ani z prdele“. Úsměvný moment. Na zdi se také objevil Orwellův citát z jeho nejslavnějšího románu 1984: ,,BIG BROTHER IS WATCHING YOU“ (česky „Velký Bratr tě sleduje“). Další velké plus a chválu si zaslouží Robbie Wyckoff, který měl na starosti party zpívané původně Davidem Gilmourem. Jeho hlas byl vskutku výstavní a Waters tak jen potvrdil, že se obklopuje skutečnými profesionály.
Během Goodbye Blue Sky padaly z plátna známé symboly, např. kříž, Davidova hvězda, logo Mercedes-Benz či Shell, znak amerického dolaru, srp a kladivo a také měsíc se srpkem znázorňující tureckou vlajku. Následovaly Empty Spaces, What Shall We Do? (skladba, která sice oficiálně není na albu The Wall, ale Pink Floyd ji na koncertech před 30 lety hráli, stejně jako The Last Few Bricks), Young Lust, One Of My Turns a Don’t Leave Me Now, ve které vévodila scéně nafukovací žena. Another Brick In The Wall Part III, The Last Few Bricks a Goodbye Cruel World, při níž poslední cihla vytvořila jednotnou zeď, ukončily první část ohromné show.
Druhá polovina jedinečného koncertu začala zhruba po dvacetiminutové přestávce, během níž se na zdi objevovaly medailonky jednotlivých lidí padlých ve válce nebo při teroristických útocích, skladbou Hey You, kterou Waters a spol. odehráli za zdí. V Is There Anybody Out There? se odkryly dvě cihly a mohli jsme tak vidět kytaristy G. E. Smithe a Dave Kilminstera, jehož sóla byla po celou show excelentní. Při Nobody Homes se část zdi rozložila a najednou z ní byl malý pokoj vybavený televizí, postelí, lampou a židlí, ve které seděl Roger. Následovaly skladby Vera, Bring The Boys Back Home a Comfortably Numb, při které se na vrcholu zdi objevili Robbie Wyckoff a Dave Kilminster, jenž předvedl další úchvatné kytarové sólo a prokázal svůj talent. Všichni fanoušci si museli koncert nesmírně užívat, jelikož toto představení neustále nahánělo husí kůži.
Po The Show Must Go On zazněl song In The Flesh, který byl doprovázen létajícím prasetem, které přelétlo od jednoho konce O2 areny k druhému a také střílejícím Watersem ze samopalu. Při Run Like Hell si diváci mohli přečíst další úryvek z knihy 1984, a to: „Vše bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého Bratra“. Během této písně se na plátně také objevili portréty Stalina, Mao Ce-Tunga, Hitlera či George W. Bushe. Další songy Waiting For The Worms, Stop a úchvatná The Trial, v jejímž finále byla zbořena „pražská zeď“, dovedly show k samotnému finále. Závěrečná, akusticky odehraná píseň Outside The Wall, kterou Watersova jedenáctičlenná doprovodná družina (v které hraje i Watersův syn Harry) předvedla v celém složení, už byla definitivní tečkou za neskutečným večerem. Druhé fantastické provedení The Wall v Praze skončilo. Waters představil spoluhráče a poté všichni postupně odešli ze scény.
Co dodat závěrem? Bezpochyby to byl jeden z nejúchvatnějších koncertů, jaký kdy O2 arena zažila. Pro mnohé ten nejlepší, jaký kdy viděli. Provedení The Wall je udělané bezchybně a nutí diváky k zamyšlení. A o to právě Watersovi jde. Ačkoliv mu někteří novináři vyčítají nafukovací postavy, já si dovolím nesouhlasit; všechny 4 postavy zafungovaly skvěle a minimálně bez matky a učitele by to nebyla zkrátka ta správná ,,Zeď“. Kladně lze také hodnotit Watersův hlas, který zněl po celou dobu show velmi dobře. A to mu letos v září bude 68 let! Klobouk dolů! Kromě toho také dokázal, že jeho kapela je složená ze skutečných mistrů svého umění, nikoliv jen nějakých „najatých“ hráčů. Roger Waters představil ve stověžaté Praze své největší a nejúspěšnější dílo a zanechal v lidech obrovský zážitek, který se jen tak nebude (a ani snad nemůže) opakovat. Waters a jeho ,,Zeď“ je jedinečné dílo, které dokáže oslovit lidi na celém světě i po více než 30 letech. The Wall bude žít navždy.